Jméno
Martínková Hana
Šritrová Jitka
Netík Josef
Špačková Eva
Hejzlarová Anna
Sozanská Zuzana
Hrudík Dušan
Povolný Jiří
Páblová Irena
Fléglová Iva

Branný závod

 Již týden před branným závodem jsme se scházeli u hasičárny a cvičili, cvičili, stříleli a učili se. Do našeho kolektivu přibyli tři noví členové: Irena Páblová, Iva Fléglová a Dušan Hrudík. Holky se zapojily do branného závodu. O půl osmé jsme se sešli u hasičárny. Nasedli jsme do Tatry a jeli do té „ oblíbené “ vesnice Kounova. Byla tam strašná zima, a tak jsme byli zalezlí v autě. Šli jsme jako čtvrté. Po startu byla myšlenkovka. Irena dvakrát zavadila. Hod granátem nám dopadl lépe. Cestou jsme hledali terče. V orientaci jsme špatně odhadli vzdálenost. No ale to nic. Střelba také proběhla v klidu. Pepík si dělal srandu z rozhodčího a u signálů byla 0. Kuželky zrovna tak, ale náladu to nezkazilo. Ve dvanáct bylo slavnostní ukončení. Dosáhli jsme nejvyššího počtu bodů – 412. Pan Urban měl narážky na „ Požárník 1. stupně na stromě “ atd. . Po ukončení jsme odjeli do Nového Města na oslavu 100 let založení PO. Moc se nám tam líbilo. Prohlédli jsme si požární zbrojnici a mnoho dalších zajímavostí. Ve 4 hodiny jsme jeli domů.

 Beseda

 Sešli jsme se všichni, protože měla přijít návštěva. U paní Povolné bylo rušno. Chystali jsme také pohoštění – obložené chlebíčky a čaj. S úderem čtvrté přišel náš host – voják ČSLA. Pohodlně jsme se usadili do křesel a on začal vyprávět. Vyprávěl nám, co slyšel o SNP, o průběhu bojů pod Dukelským průsmykem i o osvobozování Prahy. Potom se beseda přenesla na současnost. Nás hlavně zajímala moderní vojenská technika a výzbroj vojáků. Dověděli jsme se o nejnovějších typech tanků a minometů, o životě vojáků v kasárnách. To zajímalo hlavně budoucí vojáky, kluky. Víme, že život vojáků není snadný, na všech kasárnách funguje tuhý režim, kdo se neumí podřídit je potrestán. Vyprávěl nám´i o ničivých zbraních, hlavně atomových a o jejich zhoubných účincích na lidstvo. Mezi námi se rozvinula družná debata. Na závěr jsme hosta pohostili a poděkovali za jeho návštěvu.

 Sběr 

Sešli jsme se v pátek v 17 hodin. Hned ze začátku jsme začali mořit vedoucí, abychom jeli za čtrnáct dní do kina na film „ Můj brácha má príma bráchu “ . Vedoucí nám ale řekla, že je konec s penězi. Chvíli jsme dumali, jak získat peníze. Padl návrh sbírat staré hadry a papíry. Tak Alena s Evou lítaly každý den po Bystrém s vozíky a žebraly sběr. Až jednoho dne jsme to už neměly kam dát. V pátek jsme tedy sběr naložili do Tatry a Jirka Andrš nás odvezl do Dobrušky do sběrny. Hana, Jitka, Alena a Eva sběr vyložily. Byli jsme hodně zvědaví, kolik za to dostaneme. Když nám Jirka ukázal potvrzenku, byli jsme šťastni. Nalezli jsme do Tatry a jeli jsme domů. Před bytovkou jsme trochu vydrbali Tatru a v 16 hodin se rozešli domů.

 Výroční členská schůze

 Už týden před tímto osudným dnem jsme se scházeli u paní Povolné a nacvičovali a nacvičovali. Tím dnem byla posvátná výroční členská schůze v Bystrém. Sešli jsme se už dopoledne v sále místního hostince. Zkusili jsme si kulturák už na jevišti. Potom jsme uchystali stůl na měsíce a šli domů. Úderem půl druhé hodiny začala Hana kulturák, potom následovalo jedno číslo za druhým. Lidem se to snad líbilo. Potom jsme odcházeli pro čokolády a pěkně jsme to zmatlali, že se lidi smáli až hrůza. Dostali jsme pohoštění a sedli si. Sledovali jsme průběh schůze. Na závěr se promítali filmy ze soutěží. To byl kámen úrazu. Někdo se tam ani nepoznal, jiný si říkal, jak strašně vypadá, druhý se smál, že pořád jedl atd. . V 18 hodin jsme se rozešli.

Návštěva kina

 Sešli jsme se v pátek v 16 hodin. Nalezli jsme do Tatry a jeli jsme do Dobrušky do kina. Viděli jsme film „ Romance za korunu “ . Seděli jsme v jedenácté řadě. Dost jsme se u toho zasmáli a hodně jsme se pobavili. Všem se film strašně líbil. Domů jsme přijeli asi ve 20 hodin.

 Trénujeme kviz

 Sešli jsme se v plném počtu u paní Povolné. Bez dlouhých okolků jsme se pustili do práce. Před námi stálo 180 otázek kvizu a kulturní program. Rozdělili jsme se na dvě party. Mrňata nacvičovala program a my kviz. Do kvizu se zapojily i holky z Dobřan. Nejdříve jsme si projeli všechny otázky ústně. Potom jsme si je napsali. Prvně to nedopadlo dobře – 15 chyb. Dali jsme si oddych. S vedoucí jsme začali dávat dohromady program. Moc to nešlo. Začali jsme zpívat písničku a bytovka se otřásala strašným vytím. Po marném úsilí jsme se vzdali. V šest jsme se rozešli domů.

 Trénujeme kviz po druhé

 Dnes jsme přišli jen my. Mrňata zůstala doma. Ve čtyři hodiny jsme naklusali do bytovky. Rozsadili jsme se po bytě vedoucí a začali psát kviz. Netrvalo ani hodinu a už jsme byli hotovi. Všichni s chybami. A znovu. Teď už jsme si dávali pozor. Trvalo to sice trochu déle, no ale trpělivost přináší růže. Každý 0 chyb. Rozhodli jsme se, že jeden den budou chodit mrňata na kulturák a další den my na kviz. Proto v kronice nebudeme uvádět každou schůzku, byly by všechny stejné a museli bychom si upsat ruce. V šest hodin jsme šli domů.

 Mrňata

 Dneska přišla mrňata. Jejich cílem bylo zkoušet kulturní program. Program se skládá z úvodu, který říká Hana, potom Aleniny a Dušanovi básně. A přicházejí na řadu Jirka a Zuzka s námluvami. Závěr tvoří říkadla našich uličníků. Ze začátku blbli, pořád se smáli a nestálo to za nic. Ale postupem doby se zlepšili a prima hráli mimikou. Moc se těšíme, jaký budou mít ohlas na soutěži. Ve tři hodiny je rozzlobená vedoucí poslala domů, protože to s nimi nebylo k vydržení pořád samé hehehe a hihihi a chichichi a checheche.

 Generálka

 Poslední den před soutěží. S dobrou náladou jdeme k vedoucí. Zvoníme.  „ Rozsaďte se každý jinam a jedem “ , přivítala nás vedoucí. Píšeme, jen se z nás kouří. Zvoní!  „ Koho to sem zas čerti nesou! “ , lamentuje.  „ Á vítám Vás, pojďte dál “ , vítá vedoucí pána. Nám je to jasné. Pan Netík se na nás přišel podívat. To jste měli vidět, jak nám ten kviz šel, no paráda. Nula chyb. Přešli jsme na kulturní program. Každý se snažil jako o soutěži. Netík nás pochválil. Velice nás jeho pochvala potěšila. Nyní jsme se věnovali už jen organizaci zítřka. Odjezd jsme stanovili na sedm hodin. Oddávali jsme se vzpomínkám na minulé soutěže. Myšlenkám na zítřek a další dny. Držte nám palce!

 Soutěž v Černíkovicích

 V sedm hodin bylo u hasičárny živo a Jirka nikde. Konečně přišel, rozespalý a rozmrzelý. Nasedli jsme do Tatry jeli na Dobřany pro holky. Z Dobřan do Ohnišova pro Dušana. Měli jsme dost co dělat, ale do Černíkovic jsme stejně přijeli po osmé. Ještě jsme se nestačili ani ubytovat, a už tu byl nástup  na kviz a losování. Před Hanou brali všechna naše oblíbená čísla a Hana zahrábla dospodu a číslo 1 Bystré. Všichni jsme se rozklepali, no nazdar, to to dopadne. Každý jsme šli k jinému stolu a psali jsme. Bylo to lehké a primitivní a přesto bylo osm chyb. Pět z nich bylo nevinných, protože jsme byli špatně naučeni, no co se ale dalo dělat. A hurá na kulturák. Myslím, že se nám povedl a uvedli jsme ho na úrovni, ale hodnocení bylo nízké. Ve dvanáct přišlo vyhodnocení. V kvizu jsme obsadili 3 a kulturáku 4. místo. Celkově jsme byli čtvrtí a byla to ostuda. Tichounce jsme se vytratili a jeli domů. Jak nám bylo, to snad nemusím ani psát.

 Beseda

 Přihlásili jsme se jako pionýrský oddíl mladých požárníků do PS Dobřany. Proto se také zúčastňujeme všech akcí pořádaných pionýrskou skupinou ve škole. K výročí 25. února připravila skupinová rada, jejíž jsme předsedkyní, pionýrské shromáždění. Náš oddíl připravil na toto shromáždění kulturní program. Poté mezi nás zavítal pan Smola z představenstva patronátního JZD. Pan Smola nám vyprávěl o počátcích soukromého zemědělství, o světové krizi v roce 1932 a jak postihla oblast Orlických hor. O průběhu druhé světové války a o vzniku prvních družstev po roce 1949. Tenkrát jich bylo na našem okrese 70. Každou pětiletku mělo naše zemědělství jiný úkol. Cílem 1. pětiletky bylo přesvědčit lidi o správnosti režimu a o důležitosti družstev. Dále bylo nutno postavit nové hospodářské objekty. V současné době je zemědělská práce mechanizovaná a někde i automatizovaná. V JZD Kounov postavili nový zkušební kravín na odchov telat. Jezdí se na něj dívat mnohé delegace. Pan Smola nám řekl, že po roce 1975 je v našem okrese už jen 7 kooperačních seskupení družstev. Potom jsme se ho ptali, co nás zajímalo ze zemědělské výroby, mezi námi a ním se rozvinula upřímná beseda. Asi o půl dvanácté jsme přistoupili k slavnostnímu slibu pionýrů a jisker. Sedm pionýrů skládalo slib a čtyři jiskry. Jiskřičky a šátky pionýrům předal pan Smola. Ve dvanáct hodin bylo shromáždění ukončeno.

 Odborky

 Přišli jsme opět k paní Povolné. Dnes byly na programu odborky. A to konkrétně hasící přístroje a vznik našeho požárního sboru. Paní Povolná nám diktovala všechny druhy hasících přístrojů a jejich použití. My jsme si dělali poznámky. Eva v polovině hasičáku odjela do Náchoda. Mrňata to vůbec nestačili psát a tak měly napsané strašné nesmysly. Hlavně Zuzka a Jirka. Při poznávání historie našeho požárního sboru jsme se srdečně zasmáli. Hlavně dřívějším primitivním zásahům. V kronice byly vypsány stavy dobytka, které uhořely. Jeden požár zavinila husa. V šest hodin jsme se rozešli domů.

 Jedeme do kina

 V sobotu jsme se měli sejít ve čtyři hodiny odpoledne, ale nebyly už lístky, museli jsme vyjet již v jednu hodinu. Dopoledne jsme se k holkám do Dobřan nedovolali a Zákraví mělo poruchu, tak s námi Irena, Ivana a Dušan nejeli. Dušan kino oželel, ale holky se naštvaly a že na hasičák nebudou chodit. Jinak se nám kino moc líbilo, až na to, že byly titulky. Vrátili jsme se domů asi o půl páté.

 Schůzka

 Sešli jsme se o půl páté u paní Povolné. Nejprve jsme si probrali zásady první pomoci a požární ochrany. Dozvěděli jsme se také něco bližšího o požárních prohlídkách domů a státních objektů. Potom si každý vzal velký kus papíru a na něj napsal jméno, město, zvíře, rostlina a věc do jednoho řádku. Paní Povolná řekla nahlas písmeno A a zbytek odříkávala potichu. Pepík řekl dost a ona se při tom písmenku zastavila. My jsme psali slova s tímto písmenem na začátku. Kdo byl první, řekl Dost !! . Celou hru vyhrála Jitka. O půl šesté jsme šli s holkama k autobusu a hurá na večeři. Jitka přinesla dopis od sovětské kamarádky Olgy.

 Národní směna

 Ráno v sedm hodin jsme se sešli u čekárny pod vedením vedoucí. Pustili jsme se do úklidu čekárny a jejího okolí. Já, Jitka a vedoucí, která nám radila, jsme se dali do mytí zdí v čekárně. Potom jsme namíchali bílou barvu a vymalovali celou čekárnu. Ještě víc než tak čekárna jsme byli vymalováni my. Mrňata zryla a okopala záhony okolo ní. Vysadili jsme tam nové květiny. Šli jsme si do bytovky pro teplou vodu a umyli jsme okna v čekárně, lavičky jsme vydrbali rejžákem. Holky ještě umyly vývěsky všech organizací v obci. Upravili jsme také prostranství kolem kostela a na hřbitově. O půl jedenácté jsme se vydali ne dětský koutek. Celý jsme jej uhrabali. Upravili jsme doskočiště a kolotoč. Celí unavení a utahaní jsme šli domů o půl jedné na zasloužený oběd.

 Schůzka

 Dnešní schůzku jsme věnovali hrám a zábavě. Mrňata na zemi hrála pexeso. Strašně se při tom hádala, a tak musela přejít ke hře člověče, nezlob se. My starší jsme hráli ruletu, ale neznali jsme pravidla a dopadlo to obdobně. Potom jsme si radši zahráli dámu a mlýn. Při těchto hrách jsme se domlouvali o programu příštích schůzek a kam půjdeme na výlety. Asi v pět jsme si šli zahrát kopanou. Hana přinesla dopis od sovětské kamarádky Nadi.

 Čarodějnice

 Ve čtyři hodiny jsme se vydali na Bučinu, vyzbrojeni pilkou a sekerou. Na Bučině jsme se pustili do práce. Kluci káceli stromy. My jsme je osekávali a tahali dolů. Jirka a Milanem dávali základy hranice. Po chvíli jsme zjistili, že nám les začíná pomalu, ale jistě řídnout. Jirka zajel s traktorem na hřbitov. Tam jsme naložili věnce a kytice. Ty jsme odvezli na Bučinu. Jimi se každý rok totiž vyplňuje hranice. V šest jsme doprovodili holky k autobusu a hurá na večeři.

 Lampiónový průvod

 Dohodli jsme se, že holky na ně zůstanou doma. Sešli jsme se na Bučině asi o půl osmé. V osm hodin jsme slavnostně zapálili hranici. Potom jsme házeli košťaty a hráli si s mrňaty. Z našeho kopce jsme viděli i sousední ohně a z měst rakety. My jsme v jedenáct odešli. Na požářišti zůstaly pouze požární hlídky.

Tématický výlet

 Je sedm hodin. Kolem hasičárny je živo. Holky přijely o půl sedmé. Nalezli jsme do Tatry a vyjeli jsme směrem na Nové Město. Byli jsme ještě z čarodějnic ospalí a uondaní. Do Města jsme dorazili asi v osm hodin, protože jsme se v Zákraví stavili pro Dušana. Zaparkovali jsme na koupališti. Pořadatelé nás připojili k slavnostnímu průvodu mezi požárníky. Moc se nám tam nechtělo, sloni z porcelánu od loňska nás odrazovali. Tentokrát nám to ale moc líbilo. Každý závod měl alegorické vozy. Město oslavovalo výročí svého založení a tak k průvodu náleželi jezdci v dobových krojích. Po ukončení průvodu jsme si prohlédli Stavostroj. Moc se klukům líbili vystavené stroje. Potom jsme se odebrali na prohlídku tamního zámku. Divili jsme se umu zahradníků při sestřihu keřů. Z výletu jsme poslali pozdrav na OV SPO. Kolem dvanácté jsme nasedli to Tatry a jeli domů.

 Trénujeme útok

 Začali jsme se scházet u hasičárny. Jirka vytáhl požární stříkačku. Začali jsme holky poučovat jak a co. Byly z toho celé pryč. Pak přišla vedoucí a usměrnila nás. Holkám řekla jak a co. Každému pomalu vysvětlila, co má dělat. Potom jsme si pomaloučku zkusili celý útok. Bylo tam moc chyb. Ale postupně se to vylepší. Pepík z toho měl opět srandu a řekl Jirkovi, že zapálí suchými dětmi. Ten se úplně vzteky svíjel. Vedoucí nás začala zkoušet z odborek. Byl to kámen úrazu. Byli jsme rádi, když odbila šestá a šli jsme domů. Jitka přinesla dopis od sovětské kamarádky Olgy.

 Výlet na Šerlišský mlýn

 Ráno u půl sedmé jsme jeli autobusem na Šerlišský mlýn. U zastávky nastoupily Irena s Ivanou. Vystoupili jsme a prohlédli jsme si chatu. Bylo zde moc turistů. Poté jsme se vydali na Masarykovu chatu. Došli jsme až k polským hranicím, odkud byl výhled do jeho vnitrozemí. Sestoupili jsme dolů a vydali se na hřebeny. Vystoupili jsme na Velkou Deštnou. Zde jsme se vysíleni naobědvali. Po vydatném obědě jsme ještě navštívili rezervaci Bukačka. Kluci se zde mohli potrhat. To byl ráj pro ně. Viděli jsme zde také chráněné květiny, o kterých nám Irena udělala přednášku. Ona totiž dělá přírodopisnou olympiádu. Sešli jsme dolů do Deštné a šestkou autobusem jsme se rozjeli domů.

 Myjeme koupaliště

 Vedoucí nám sdělila, že je vyhlášena brigáda na mytí koupaliště. Všichni jsme se tam vydali vyzbrojeni kartáči. Pan Dušek nám vykázal úsek a za hodinu jste nás měli vidět. Byli jsme zacákaní a umounění. A těch mozolů, každý kručel. Ale vydrželi jsme to ještě hodinu. Potom jsme se s uspokojením dívali na úspěchy své práce. A už jsme se viděli, jak se v něm šprácháme.

Výlet do Sedloňova

Zase jsme ráno vyjeli o půl sedmé do hor. Tentokrát jsme vystoupili už na Sedloňově. Nejprve jsme šli na horu k lesu a k ohradě. Tam jsme si prohlédli divoká prasata. Byla to krásná podívaná, která se jen tak nezapomíná. Ze Sedloňova jsme se vydali na Polomy. Zde jsme se vydatně posilnili na další cestu. Po obědě jsme odešli po lesní cestě do Sněžného. Zde jsme se setkali se svými kamarády. Ze Sněžného jsme sestoupili dolů do Detechy. Tady nás hlídač pustil pouze do objektu kolem závodu. Vnitřní zařízení jsme bohužel neviděli. Byli jsme již řádně uondaní, a tak jsme šli přes Rokol, Tis a Janov domů. Holky a Dušan odjeli v šest také do svých domovů. Z výletu jsme poslali pozdrav na OV SPO.

 Příprava na odborky

 Dneska jsme schůzku věnovali odborkám. Vedoucí přinesla materiály a my jsme šprtali a šprtali. Moc nás to nebavilo, a tak jsme si chvíli zkracovali veselými řečmi. Nejvíce se vyznamenali kluci a Jirka byl středem zájmů a šprýmů. V šest jsme šli velice rádi domů.

 Odborky

 Celé družstvo se sešlo v budově MNV. Přišli i Jiří Andrš, Josef Ševc a zástupce z okresu – Josef Netík. Sedli jsme si do jedné místnosti a porota do druhé. Volali si nás jednoho po druhém. Řádně nás proklepali, ale dalo se to vydržet. Zbytek kolektivu si zatím cvičil uzle. Trvalo to pěknou chvilku, než jsme se všichni vystřídali. Ale porota nám sdělila, že jsme všichni odborky s úspěchem udělali. Ve zbytku času jsme si zahráli fotbal – dívčí. Hanka přinesla dopis od sovětské kamarádky Nadi.

 Výlet do Ratibořic

 V sedm hodin byl sraz u hasičárny. Nasedli jsme do Tatry a jeli do Ratibořic. Celou cestu jsme zpívali a bláznili. Asi o půl deváté jsme tam dorazili. Nejprve jsme si prohlédli Babiččino údolí a Viktorčin splav. To bylo něco pro kluky. Byli by se hned koupali. Navštívili jsme také babiččinu rodnou chaloupku. Asi o půl jedenácté jsme si šli prohlédnout zámek kněžny Zaháňské. Moc se nám líbil modrý salonek. Klukům však jídelna, protože měli pořádný hlad. Odjeli jsme tedy do České Skalice na oběd. Po obědě jsme si prohlédli město a hurá domů. Domů jsme přijeli asi o půl šesté. Z výletu jsme poslali pozdrav na OV SPO.

 Trénujeme

 Dnes se konečně umoudřilo počasí, a tak jsme šli poprvé a naposledy cvičit. Přijeli se na nás podívat sedloňováci. Myslím, že jsou z toho celí pryč. Zkusili jsme si úplně všechno. Nejvíce jsme však pilovali útok a uzle. Sedloňováci na nás měli vliv. Kupodivu nám to šlo. Ještě jsme si řekli nějaké organizační zásady a šli jsme domů. Holky se totiž chystají na výlet.

 Soutěž v Dobrém

 Pátek

O půl čtvrté bylo u hasičárny rušno. Každý si sem stěhoval své saky paky. Ve čtyři jsme se rozjeli do Dobrého. Tam jsme se ubytovali. A hlavně navečeřeli. Po večeři jsme hráli míčové hry. O půl desáté hurá na kutě.

 Sobota

V 6 hodin byl budíček. Všichni jsme se umyli. Pak jsme se pořádně nadlábli a šli jsme na rozcvičku. V osm byl nástup. Tam jsme si losovali startovní čísla. My jsme měli devatenáctku. Přečetli nám časový rozvrh a my jsme šli plnit jednotlivé disciplíny. Nejprve na útok. Zde jsme chytli 25 trestných bodů. Potom jsme odběhali štafety a šli jsme na oběd. Odpoledne byly džberovky a uzle. Večer byl táborák. Zde předvedlo každé družstvo kulturní program. V deset byla večerka.

 Neděle

V sedm hodin byl budíček. Neradi vstáváme. Nasnídali jsme se a odešli na přebor jednotlivce a branný závod. Jitka byla v přeboru třetí. V poledne byl nástup. Zde jsme se dozvěděli radostnou zprávu, že již potřetí postupujeme do krajského kola. Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří se o nás postup zasloužili, zejména své vedoucí, která nám věnovala všechen svůj volný čas.

 Znovu trénujeme

 Ve dvě hodiny jsme se sešli všichni u hasičárny. Dlouho jsme se nerozhlíželi a vytáhli jsme stříkačku a zkoušeli si útok a štafety. Z Dobrého jsme to nezapomněli, a tak nám to šlo. V šest hodin jsme se rozešli.

 Krajská soutěž

 Pátek

Asi ve 13 hodin jsme se sešli u požární zbrojnice. Potřebné věci jsme naskládali to Tatry a odjeli jsme do pionýrského tábora Mírov. Tam nám přidělili chatky, ve kterých jsme se ubytovali. Velkým napětím pro nás byl večer kulturní program. Jelikož dopadal dobře, všichni jsme spokojeně uléhali.

 Sobota

V 7 hodin byl budíček a po něm následovala rozcvička. Šli jsme se umýt a s chutí nasnídat. Po úklidu chatek jsme nastoupili na psaní kvizu a tajného úkolu. V kvizu jsme udělali pouze jednu chybu a v tajném úkolu jsme zvítězili. Šli jsme se naobědvat. Odpoledne jsme splnili další disciplíny. Nevedlo se nám tak nejhůř, ale branný závod jsme pokazili. Po náročných bojích jsme se uklidňovali hrou a povídáním. Pomáhali jsme také stavět hranici na večerní táborák, na kterém jsme se po večeři sešli. Každé družstvo předvedlo něco ze svého kulturního programu. V deset hodin jsme už leželi v chatkách.

 Neděle

Ráno byl budíček o půl sedmé a po rozcvičce jsme šli seřazeni na snídani v pořadí osmí. Po snídani byli jednotlivé přebory a střelba. Ještě před obědem bylo vyhodnocení celoroční hry Plamen 76.  „ Ne, to není možné “ , slyšeli jsme všude. A bylo to možné. Jsme první. Hurá do Tater! Ještě jsme dostali síť na házenou a upomínkové předměty. Ještě fotografie do alba těch „ prvních “ a potom hurá domů. Hold 13 byla tím nejšťastnějším číslem na světě.

 Schůzka

 V pondělí odpoledne nám řekla vedoucí, že máme v prodejně sběr. Hned jsme šli na to. Vedoucí prodejny nám otevřel a my jsme ze skladu a kotelny nosili plné náruče papírových krabic. Všechno jsme naskládali na kupu. Za chvíli přijel Jirka s traktorem a malým vlekem. Naložili jsme na vlek všechen sběr a Jirka ho odvezl k Povolným do kůlny. Nakonec jsme se domluvili, kdy odvezeme sběr do sběrných surovin a šli jsme domů.

Celostátní setkání MP ve Vysokých Tatrách

 Přišel ten den, na který jsme se nejvíce těšili. Byl to den odjezdu do Vysokých Tater. Jirka Andrš přijel k bytovce s Tatrou a každý přicházel s kufry a taškami. Padla desátá hodina večer. Každý se rozloučil s rodiči a odjeli jsme do Pardubic na nádraží. Cestou jsme zpívali, říkali jsme si vtipy a blbli jsme mezi kufry. Asi po půl noci jsme dorazili do Pardubic. Odložili jsme si kufry a začali jsme nedočkavě pobíhat po hale. Pan Hartman nám koupil chlebíčky a dal nám stokorunu. Seděli jsme na lavičkách a najednou k nám přišel pan Divíšek. Ještě jsme chvíli seděli a najednou se ozvalo z rozhlasu: „ na čtvrté nástupiště přijede vlak, který pojede směrem k Popradu “ . Jak jsme to uslyšeli každý si vzal svoje saky paky a už jsme šli. Když přijel vlak, pobíhali jsme za panem Divíškem od vagónu k vagónu. Nakonec jsme vlezli do vlaku. Bylo strašně narváno a my jsme se váleli v uličce mezi kufry. Teprve ráno se jedno kupé uvolnilo a my jsme se do něj s radostí nastěhovali. Do Popradu jsme přijeli asi o půl dvanácté, protože měl vlak zpoždění. V Popradu jsme si dali zmrzlinu a nudně jsme čekali na autobusy, které nás měly s jinými dětmi odvést do Kežmaroku. Byli jsme strašně utahaní a už jsme se těšili až budeme v ubytovně. Konečně jsme dorazili do Kežmaroku. Přidělili nám tři pokoje v posledním poschodí. Tam jsme se ubytovali a pomalu jsme se chystali na večeři. Po večeři jsme se umyli a těšili jsme se na první noc v Kežmaroku.

 Dalšího dne ráno se ozvalo v posledním poschodí ubytovny „ Budíček “ . Rychle jsme se umyli a oblékli. Pak jsme šli na snídani. Po snídani jsme si vzali batohy, dali do nich balíčky se svačinou, narazili na hlavu čepičky, které jsme dostali a hurá do autobusu číslo čtyři. Dnešní den jsme měli jet na Popradské pleso, symbolický hřbitov – cintorín a do areálu snů. Ten den právě moc hezky nebylo. Nám to ale nevadilo. V autobuse jsme si povídali a zpívali. Když jsme byli na Popradském plese, pršelo. Měli jsme tam jíst. V dešti a v pláštěnkách jsme seděli na lavičkách a jedli prstem konzervu a chléb. Byla nám hrozná zima. Pak jsme šli na symbolický hřbitov. Když jsme k večeru přijeli do ubytovny, převlékli jsme se a šli jsme na večeři. Po večeři jsme si povídali o tom, jak to asi bude zítra. V devět hodin jsme zalehli a hned jsme usnuli, protože jsme byli unaveni.

 „ Budíček “ zní celým internátem. Každý už věděl, co to znamená. Dnes nás čeká 300 kilometrů. Ještě, že autobusem. Po snídani jsme všichni nasedli do svých autobusů a jeli nejprve do Demänovských jeskyní. Zastavili jsme na parkovišti před stánkami a vystoupili jsme z autobusu. Nahoru, ke vchodu do jeskyně, jsme museli vyjet jednosedačkovou lanovkou. Nahoře jsme se osvěžili nanukama a zmrzlinou a vešli jsme do podzemní jeskyně. Tam jsme na sebe zase oblékali svetry a vše co bylo po ruce. Byla zde zima. Průvodci nás seznámili se vším, co jsme zde viděli a slyšeli. Stalagmity, stalaktity i stalagnáty byli osvíceny různými barevnými světly a na nás to velmi pěkně působilo. Na každé straně sršely vodopády, které se spojovali i s jinými a společně vytvářely různě velká jezírka. Dolů jsme sjeli opět lanovkou a pokračovali v jízdě a to do Banské Bystrice. V Banské Bystrici jsme si prohlédli památník SNP a skupinka čtyř Mladých požárníků položila při slavnostní hudbě věnec s červenými karafiáty k věčnému ohni, na památku všem padlým bojovníkům ve Slovenském národním povstání v roce 1944. Po prohlédnutí celého města jsme spokojeně nasedli do autobusu a jeli zpátky do Kežmaroku. Tam nás již čekala večeře, po které jsme se rozešli do svých pokojů a o půl deváté jsme zalehli do postele a spokojeně usínali, pokocháni tím dnešním krásným výletem.

Probudili jsme se za hlasitého volání „ budíček “ . Uklidili jsme pokoje a spěchali na snídani. Dnes bude perný den. Čeká nás jedna z nejtěžších pěších túr. Autobusy jsme se dostali do Starého Smokovce a odtud horskou železniční dráhou na Hufienok. Vystoupili jsme a vydali se na dlouhou cestu na Skalnaté Pleso. Cestou začalo silně pršet. V plánu jsme měli cestu na Lomnický štít, ale déšť nám to překazil. Obědvali jsme v restauraci pod Lomnickým štítem. Protože byli lístky na jízdu lanovkou vyprodány, šli jsme pěšky v dešti až do Tatranské Lomnice. Konečně jsme stáli celí zablácení v cíli túry. Prohlédli jsme si obchody, napsali a poslali pohlednice. Hurá do autobusů. Cestou do Kežmaroku jsme si vyprávěli zážitky z dnešního dne. Na ubytovně jsme s pomocí vedoucí vyprali zablácené kalhoty. Potom rychle na večeři a spát. Brzy bylo v celé budově úplné ticho, protože každý tvrdě spal.

 A zase musíme vstávat. Po snídani spěcháme nahoru do pokojů učinit přípravy na cestu.  „ Autobus přijel “ , slyšíme. Spěcháme dolů a slyšíme další pokyny k cestě. Nastoupili jsme do autobusu. Rozjíždí se s námi k Popradu. Zavezl nás až na letiště. Tam jsme vystoupili. Nejprve jsme viděli přehlídku požární techniky na letišti. A potom tři zásahy s touto technikou. Nejvíce se nám líbil záchranný útok na hořící letadlo. Potom jsme již čekali na přílet letadla. Mělo hodinu zpoždění. Konečně jsme uslyšeli hukot motorů. Letadlo se pomalu snášelo k zemi. Přivítali jsme se s představiteli PO SSM a dalších společenských organizací. O půl jedné jsme odjížděli zpátky do Kežmaroku. Po slavnostním obědě jsme se všichni shromáždili ve společenské místnosti. Po slavnostním zahájení jsme předváděli své kulturní programy. Škoda, že jsme nemohli mít uličníky, měly by úspěch. Všechny kulturní programy se nám moc líbily. Potom už byla beseda. K nám přišel jeden pán a jedna paní. Rozvinula se beseda. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého, navázali nová přátelství. Kluci se jako vždy předváděli. Tehdy jsme si také všichni slíbili, že ve hře Plamen budeme pokračovat. Své slovo jistě dodržíme.

V sedm hodin ráno se ozvalo po celé budově „ Budíček “ . Dali jsme se do pořádku a běželi rychle na snídani. Po snídani jsme se připravili na naší poslední túru ve Vysokých Tatrách. Nasedli jsme do autobusu číslo čtyři a jeli jsme se podívat do rodného domku kapitána Jána Nálepky. Když jsme dorazili na místo, všichni jsme se shromáždili před domkem, kde za nás položili mladí požárníci kytici květin k uctění jeho památky. Potom jsme po skupinách chodili dovnitř. Průvodkyně nám řekla vše o Janu Nálepkovi. Nakonec jsme nasedli do autobusu a odjeli do Slovenského ráje. Velmi se nám tam líbilo. Když jsme se  k večeru vrátili, šli jsme na večeři a po ní jsme si odpočinuli. Po odpočinku jsme začali balit své věci. Pomalu jsme usínali a naše vedoucí odešla dolů na schůzi. Když se v noci vrátila, přinesla nám různé dárky. Ještě chvíli jsme si povídali a za chvíli bylo slyšet jen oddychování spících.

 BUDÍČEK! Ozvalo se naposledy spící ubytovnou v Kežmaroku. Bylo půl šesté. Všichni jsme se oblékli a sbalili si věci. Potom jsme si navzájem vyměňovali adresy a suvenýry. Bylo to všechno tak trochu smutné. V půl sedmé jsme šli na snídani, tam jsme také dostali balíčky na cestu. V sedm hodin byl odjezd autobusy do Popradu. Naposledy jsme nastupovali do autobusu. Za mizícím Kežmarokem jsme se dívali se slzami v očích. V Popradu jsme měli čas, a tak jsme šli do města. O půl jedenácté jsme šli do vlaku. Zahvízdal a my jsme se rozjeli domů. Cestou jsme si všechno probírali a znovu jsme si připomínali všechny zážitky. Celou cestu jsme seděli. V šest jsme přijeli na nádraží do Pardubic. Tam nás už čekal Jirka s Tatrou. Nasedli jsme a hurá domů. Doma nás všichni už toužebně očekávali. Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří přispěli k našemu vítězství, především naší vedoucí, která nám věnovala svůj volný čas. Také všem těm, kteří se starali o naší bezpečnost cestou. Dík patří také členům štábu setkání, kteří za nás ručili, vymýšleli program a snažili se, aby se nám setkání líbilo.